JARMAREČNICE S VOŇAVÝM MÝDLEM

Tina - červen 2003

"Bylo to snad ve středověku. Viděla jsem se, jak stojím u veliké kádě a míchám něco, co strašlivě páchlo. A já podvědomě věděla, že to co vařím, je mýdlo," vypráví Alena horečnatý sen, který od základů změnil její život.

Do té doby žila třiatřicetiletá tlumočnice v cestovním ruchu Alena MILÍČKOVÁ daleko za oceánem – v kanadském městě Torontu. A právě v tu dobu její vzpomínky začínají.

"Cítila jsem, že tam nepatřím. Mé kořeny byly jinde a já věděla, že musím domů. V Řepišti, vesničce na úpatí Beskyd, odkud pocházím, ale není práce. Kdysi tu bylo obživou zemědělství, jenže tomu se dnes nedaří, a tak lidé přežívají, jak umějí. Vrátila jsem se proto do Česka, ale ne k nám na Frýdecko-Místecko, ale do Prahy. Od začátku to ale nebylo ono. Do toho přišla nemoc, horečky a ten zvláštní sen, který jsem vzala vážně. A tak jsem si řekla, že si o výrobě mýdla zjistím vše co se dá. Věděla jsem, že v naších končinách existovala spousta mydlářských rodin. Třeba na Ostravsku byla nejznámější rodina Ručkova a jedna z posledních soukromých mydláren stávala u vodárny směrem na Porubu. Když jsem ale pátrala po receptuře na vaření mýdla – žádná nebyla."

Alena prošla různé knihovny, antikvariáty a nakonec zamířila do univerzitní knihovny v pražském Karolinu. Ani tam neuspěla.

"Pochopila jsem, že umění vařit mýdlo bylo něco jako rodinné stříbro. Recept se zřejmě dědil z otce na syna jen v ústní podobě, aby ho nikdo nevzal. A tak jsem opustila historii a obrátila se na vysokou školu chemickou. Poslali mi skripta, kde byly jen vzorce a čísla plus doplňující text, že se mýdlo vyrábí z loje a zvířecího tuku. Tak jsem to ale dělat nechtěla, vždyť tuk není jen živočišný. Spoustu ho obsahuje třeba kokos, ořechy, zrniny... .A podle mého v mnohem kvalitnější podobě. Hlavně mi ale vadilo, že by kvůli mé práci měla trpět zvířata. Proto jsem chtěla vyrábět glycerínová a olivová mýdla z přírodních tuků a esencí. Jediný kdo mi tehdy věřil a nadšeně mě podporoval, byl můj kamarád Dan, který se mnou nakonec stál u první opravdové várky."

Jak takové mýdlo připravit se Alena nakonec dočetla v knihách, které sehnala v cizině. Podle nich nakoupila oleje a esence a pak už zbývalo ruční výrobu vyzkoušet.

"V té době jsem ještě žila v Praze, v garsonce s malou kuchyňkou, kde provozovat mydlářství po domácku nepřicházelo vůbec v úvahu. Pak najednou přišel dopis od mého otce z Řepiště: odjížděl do lázní a prosil mě, zda bych přijela na statek pohlídat ovce. V duchu jsem před sebou uviděla obrovskou kuchyň u nás doma a najednou mi bylo jasné, že tam se všechno rozhodne."

Stalo se. Do Prahy se vrátila jen ukončit práci a předat byt. "Když se otec vrátil z lázní, nevěřil svým očím. Všude viděl ležet záhadné kostky, o kterých jsem tvrdila, že je to mýdlo. Zkoušel jednu po druhé, aby se přesvědčil, zda se dají krájet a alespoň trochu pění. Jestli se s nimi dá vůbec mýt".

To bylo v říjnu 2001, přesně rok poté, co se Aleně Milíčkové poprvé o vaření mýdla zdálo.

"Věděla jsem, že pokud chci u téhle práce zůstat, musí jednat okamžitě. Zkrátka a dobře – chytit vánoční sezónu. A tak se u nás doma po nocích vařilo a ve dne zdobilo a balilo. Na Mikuláše jsem jela poprvé prodávat a zjistila jsem, že lidé mají zájem. Prodalo se všechno, co jsem vyrobila."

Pak ale přišel hubený leden a únor a s nimi obrovský propad. "Měla jsem tržbu pouhé čtyři tisíce korun za měsíc! Jediný, kdo se tvářil spokojeně – alespoň navenek - byl můj táta. Od samého začátku mi totiž snad den co den říkal, že se řemeslem uživit nemůžu. A teď se mu to potvrdilo..."

Bylo to Alenino nejtěžší období. Pak ale přišlo jaro a s ním jeden za druhým velikonoční jarmarky a trhy. V nové roli jarmarečnice projela paní Alena skoro celou zem. Doma jí zatím pomáhaly tety, které pilně vařily mýdlo. A nakonec se přidal i otec, ze kterého se stal skutečný odborník na krájení olivových mýdel. Ta se totiž na rozdíl od glycerínových, která paní Alena vlévá do jednotlivých formiček, lijí do velkých dřevěných forem. V nich tři až čtyři týdny zrají a pak se krájejí a balí. Jak je vidět na fotografiích, paní Alena si vyhraje nejen s výrobou, ale také se zajímavými obaly. Přesto, že se dnes dají litry uvařeného mýdla počítat na statisíce, bere každý kousek jako jedinečný. V domku v Řepišti se nevaří jen jeden druh. Díky nepřebernému množství rostlinných olejů a silic odměřuje paní Alena jednotlivé várky pouze do třicetilitrových hrnců, jen aby byla výroba co nejpestřejší.

"Dá se říct, že každý kousek je originál. Mám totiž za to, že když už vyrábí rostlinná mýdla, musejí pohladit nejen tělo, ale i duši a oči."

Dnes už si je Alena Milíčková jistá, že v malé vesnici Řepišti skutečně našlo to, co hledala.

"Deset let jsem žila v Torontu, pak téměř rok a půl v Praze. Teprve tady mám opravdový pocit, že se mi podařilo najít své kořeny. Cítím je v celém domě. Kdysi tu vyrůstala moje matka, před ní babička a prababička. Zemědělskou usedlost založil její otec v roce 1870 a já jsem ráda, že tento starý dům opět dýchá."

A nejen dýchá. Celé stavení už z dálky voní mýdlem a nejrůznějšími silicemi, které v něm paní Alena skladuje. Má pravdu, když říká: "Vidíte, mýdlo ovládlo celý dům."

"Hledejte svůj strom, své kořeny, dejte život myšlenkám, které kolem vás poletují. Chyťte se své múzy. Když krouží kolem vás, je opravdu vaše. Nečekejte, až bude venku hezky, až přijde správná chvíle…Ta je právě teď. Vykročte na cestu, když vás to žene, nevadí, že na ní zatím nic nevidíte. Povede vás intuice a vše potřebné se dozvíte cestou. Jen odvahu, je to dobrodružství a stojí to za to," vzkazuje všem Alena Milíčková.