COSMOREPORTÁŽ

Cosmopolitan Červen 2002

Poslechla byste sen, který se vám pořád vrací - i kdyby to znamenalo totálně změnit svůj život? Třiatřicetiletá Alena Milíčková to udělala. A vyplatilo se jí to.

Bydlela v Praze, měla dobře placenou práci. Pak z velkoměsta utekla na rodný statek uprostřed beskydských lesů. Činorodá povaha jí ale nedovolila jen tak si vychutnávat klid. Začala vyrábět mýdlo podle starých receptur, i když o téhle oblasti původně nevěděla vůbec nic. Dnes je majitelkou malé prosperující firmy, nezbývá jí skoro žádný volný čas, a přesto je šťastná. "Dělám něco, v čem vidím smysl," vysvětluje Alena Milíčková. Podnikání pro ni zjevně znamená mnohem víc než jen způsob obživy; o své práci mluví jako o životní cestě. Za nápadem vzkřísit prastaré řemeslo nestál promyšlený marketingový plán, ale neodbytný sen. "Ležela jsem tenkrát v nemocnici, kde mi operovali slepé střevo, a každou noc se mi zdálo o tom, že žiji ve středověku a vyrábím mýdlo," vybavuje si. Doma potom začala hbitě shromažďovat potřebné informace a suroviny. Loni v říjnu uvedla do provozu svou Mystickou mydlárnu a od té chvíle Aleně vychází všechno, na co sáhne. "Když ve svém životě chytnete tu správnou vlnu, vezete se na ní a všechno se vám daří," pochvaluje si.

"Pátrala jsem po starých recepturách."

Pochází z Řepiště, malé beskydské vesnice, a nejdřív chtěla poznat svět. Ve dvaceti letech proto Alena odjela do Kanady na rok jako au pair. Nakonec za mořem zůstala celých deset let, našla si tam práci i stálého partnera. Pak najednou pocítila touhu vrátit se do Čech. "Když žijete tak dlouhou dobu jinde, ztrácíte kontakt se svou vlastní kulturou; nemáte ponětí, co je doma nového. Uvědomila jsem si, že jestli se chci ještě někdy vrátit, mám poslední možnost. Za dalších deset let už bych tak zásadní krok neudělala. A já jsem se nechtěla stát Kanaďankou." Její přítel, potomek českých emigrantů, po návratu do staré vlasti vůbec netoužil. Alena však byla nekompromisní. Sbalila si kufry, své kočce Bertě zařídila cestovní pas, partnera nechala v Kanadě - a odletěla do Prahy. Alena si našla byt i dobře placenou práci jako manažerka v public relations. Spokojená se ale necítila. "Bylo to pro mě dost těžké období. V hlavním městě jsem nikoho neznala. Dřela jsem dvanáct hodin denně, neměla jsem ani čas pořádně se najíst, natož se jít někam pobavit. Nebylo ani s kým. Vydělávala jsem slušné peníze, ale většinu z nich okamžitě spolkl nájem a spousta složenek. Proto jsem po nějaké době začala přemýšlet, jestli jsem se vracela zrovna kvůli tomuhle," svěřuje se. Neustálé pochyby, velké pracovní nasazení a stres se podepsaly i na Alenině zdraví. Trpěla chronickými záněty a nakonec jí museli vyoperovat slepé střevo. Když ji pustili domů, našla si nové zaměstnání. "Napadlo mě, že využiji svého původního vzdělání v oblasti cestovního ruchu, a přihlásila jsem se do průvodcovského kurzu. Zároveň jsem se ale snažila zjistit něco o výrobě mýdla. Nebylo to jednoduché; hledala jsem v knihovnách i v antikvariátech a pořád nic. Všude jsem se dočetla, že se mýdlo dělá z živočišného tuku, a to jsem rozhodně nechtěla - vyrábět něco, kvůli čemu se muselo zabít zvíře, pro mě bylo nepřípustné," vysvětluje. "Zašla jsem i na Vysokou školu chemicko-technologickou; tam mi darovali skripta, která mi jako nechemikovi byla k ničemu, a přidali varování, ať se do výroby určitě nepouštím, protože to při ní strašně páchne." Ani v tuhle chvíli se Alena nevzdala. Díky známým z celého světa, se kterými se postupně spřátelila v Kanadě, získala nakonec prastaré recepty na výrobu čistě přírodních rostlinných mýdel. První inspirace přišla od přátel z bývalé Jugoslávie. "Psala jsem jim: Čím jste se myli za války? Většina věcí, které mi prozradili, pro mě byla nepoužitelná, ale pár užitečných informací jsem se od nich dozvěděla." Okamžitě začala shánět potřebné suroviny; vonné bylinkové oleje, které si běžně kupujete v lahvičkách o objemu 200 mililitrů, objednávala po litrech. Mezitím ale pro jistotu složila průvodcovské zkoušky a zařídila si živnostenský list na podnikání v cestovním ruchu.

"Mám továrnu v kuchyni"

Provázením turistů se Alena neživila dlouho. "Nevlastní otec, se kterým jsem vyrůstala, mi zavolal, že odjíždí do lázní a potřebuje, aby se někdo postaral o jeho hospodářství v Řepišti. A tak jsem tam odjela - původně jenom na týden." Na statek si Alena přivezla i všechny suroviny na výrobu mýdla. Přímo v kuchyni pak vařila první, pokusnou várku. "Ještě štěstí, že táta tenkrát nebyl doma; při pohledu na celou tu spoušť by se určitě upřímně zděsil. Když se pak vrátil, rovnou jsem mu oznámila, že u něj už asi zůstanu, protože se mi nechce zpátky do Prahy. Nebyl nijak nadšený - záleží mu na mně, ale už si zvykl, že žije sám a má svůj klid. Když pak viděl ještě všechno to mýdlo, skoro se rozplakal." Dům bylo třeba nejdřív zrekonstruovat. Novopečená mydlářka potřebovala pro své řemeslo vhodnější prostory než kuchyň, a tak začala přestavovat. Nechala do stavení zavést elektřinu a ze svého pokoje udělala kancelář. Do druhé místnosti, již chtěla využít pro výrobu mýdla, musela nejprve položit podlahu - původně tam byla jen holá zem. Její táta dlouho věřil, že si u něj dcera zařizuje bydlení. Že to Alena s mydlářstvím myslí vážně, mu došlo až koncem léta, kdy přijely po polních cestách první kamiony s hektolitry bylinných olejů, glycerinu a dalších surovin. Do výroby mýdla zapojila Alena postupně všechny své příbuzné z vesnice i místní přátele. I otec se nakonec smířil s jejím záměrem a postupně se dokonce vypracoval na nejlepšího kráječe mýdla. V miniaturní továrně, která se zatím vejde do jediné místnosti o rozměrech dvakrát dva metry, pracuje hned několik Aleniných tet a strýců, takže rodinu tak pojí další pouto. Oficiálně začala Mystická mydlárna fungovat 1. října 2001. Před Vánocemi už vyrobili prvních 800 kilogramů mýdla. "Leželo všude: na chodbách i u mě v pokoji. Dá se tvrdit, že jsem s ním i spala," usmívá se Alena. "Abych ho prodala, obešla jsem nákupní centra a zařídila jsem si v nich stánky. Dala jsem dohromady partu lidí, kteří mi s prodejem pomáhali, začali jsme objíždět i vánoční trhy." Než s otcem oslavili Štědrý den, bylo všechno mýdlo prodané a Aleně se tak zčásti vrátily peníze, které do rozjezdu podnikání investovala; i její pomocníci si velmi slušně vydělali. A zákazníci doporučovali zboží dál; někteří dokonce zjistili, že je bylinková mýdla zbavila akné!

"Denně vyrobíme dvě stě mýdel."

K domu patří pole, kus lesa, pár slepic a ovcí. Tíha péče o celé hospodářství leží taky na Aleně. A zatím jenom na ní. Od chvíle, kdy skončil její vztah s Čechokanaďanem, totiž v jejím životě žádný muž nastálo nezakotvil. "V Čechách a hlavně tady na vesnici se lidé vdávají a žení hodně mladí. Většina chlapů, kteří by stáli za úvahu, je už zadaná. A ti ostatní žijí jako já: dělají spoustu věcí a na rodina zatím nepomýšlejí. Na toho pravého, jemuž by se tu líbilo a který by mi pomáhal, si budu muset ještě počkat," uvažuje Alena. "Děti určitě jednou chci, ale protože jsem žila dlouho v cizině, vím, že biologické hodiny můžu nechat ještě pár let tikat - v Americe mají ženy první dítě běžně i v pětatřiceti! Potomky si chci pořídit ve chvíli, kdy budu mít čas si je užít. Nechci od nich běhat každou chvíli do mydlárny. Doufám, že se moje podnikání časem dostane do takové fáze, že už se mu nebudu muset pořád věnovat a budu na chod firmy jenom občas dohlížet." Alena má jasně stanovené priority: napřed si chce vybudovat kariéru, až potom si hodlá zakládat rodinu. Vehementně tvrdí, že právě tenhle přístup je správný; nepřipouští si, že by se jí dlouhé otálení mohlo vymstít. "V Americe začnete uvažovat o dítěti až ve chvíli, kdy víte, že je dokážete hmotně zabezpečit." Zatím je Alena pořád v poklusu. Mydlárna má svůj rytmus, kterému se lidé kolem ní nutně podřizují. "Ráno začínáme kolem osmé hodiny," popisuje podnikatelka všední den. "Nejdřív nachystáme třicetilitrové nerezové hrnce, vážíme suroviny, třeba základní rostlinné oleje, přírodní cukr, glycerin, vosk a líh. Mezi navážením surovin a jejich nalitím do forem uplyne šest hodin; mýdlo musí projít dvouhodinovým varem. Nakonec se přidává barva a vůně." Ještě tekutá hmota se lije do velkých forem, a když ztuhne, musí se ručně nakrájet. Denně tak vzniknou dvě stovky mýdel.

"Nehodlám před sebou utíkat."

"Dělám to, co mne baví a v čem vidím smysl," pochvaluje si Alena. "A nemám nad sebou žádného šéfa." Po velkoměstu se jí nestýská. "Kdybych chtěla, mohla bych odtud utéct. Umím jazyky, mám všude přátele a můžu žít kdekoli. Nedávno jsem se vydala na Srí Lanku, studovala jsem ajurvédu a přespávala v buddhistických klášterech. Poznala jsem tam spoustu úžasných lidí. A napadlo mě, že bych tam mohla zůstat. Nakonec jsem si to však rozmyslela. Myslím si totiž, že se nic neděje náhodou. Každý si tvoříme svou životní cestu a já jsem ji našla tady. Moje mydlárna pro mě znamená setkání se sebou - a já od sebe už nechci utíkat."